Řekněte mi prosím něco o vašich tvůrčích začátcích.
Pracovat jsem začínala v šedesátých letech jako autorka literárního měsíčníku Plamen. Bylo to období postupné liberalizace režimu, které vyvrcholilo Pražským jarem. Šlo tu o to, ptát se, jak vlastně vypadá skutečnost žitého socialismu, aniž se realita přizpůsobuje ideologickému rámci. Říkám tomu rekonstrukce skutečnosti. Byla to u nás samozřejmě zlatá doba reportáže. Moje reportáže byly reportážemi literárními, protože mi v nich šlo i o styl napsaného, o slovo. Byly v nich už ale také prvky orální historie, přímé věty, úvahy. Můj záběr byl historický, politický i literární. V takové literární reportáži musí zůstat i něco nedořečeného, otevřeného, protože to přitahuje čtenáře a nutí jej věci domýšlet. Takovým způsobem jsem pracovala i na svých biografiích, třeba na životopisné knize Milena Jesenská – člověku se jako autorka přibližujete, ale nesmíte chtít příběh beze zbytku vyložit, zbavit toho, čemu říkám tajemství existence, které si v sobě nese každý člověk. Něco nevysvětlitelného musíte člověku nechat, jinak jeho osud zploštíte, začnete jej zařazovat do některé lidské kategorie a soudit. To jsem si uvědomila při jedné diskusi o biografii Milena Jesenská, kdy mi jedna z diskutujících vytkla, že v knize líčím Milenina otce Jana příliš příznivě, když to byl… A vychrlila všechny přídomky, kterým se profesor Jesenský v literatuře o Mileně Jesenské těšil. A ve mně se najednou něco otevřelo a odpověděla jsem: „Ale já nechci odsuzovat, chci porozumět.“ Myslím, že touha porozumět člověku a mechanismům světa, jak se člověka dotýkají, je mým základním postojem – jak v literatuře, tak v orální historii. Myslím, že je to u mne proto tak vyhraněné, že jsme ve škole v padesátých letech každý den někoho vynášeli do nebe, například soudruha Stalina, a někoho nebo něco jiného zase museli zatracovat až do pekel, třeba buržoazní ideologii nebo maršála Tita. A druhý den byli ti zatracovaní vyzvedáni do nebe a ti chválení zase zatracováni. Proti tomu jsem si zřejmě v sobě vytvořila protilátky a v oné diskusi si to uvědomila – co bylo dosud v mém podvědomí, stalo se vědomím. A pokud jde o tajemství, které musíte člověku nechat, to jsem si uvědomila, když jsem četla román německé autorky Leonie Ossowské, která své osoby vyložila až úplně do posledního detailu. Ale ono vás to potom přestane zajímat, když už všechno víte, když si příběh nemůžete spolutvořit, klást si otázky. A to platí jak pro reportáž, dokumentární žánr, tak pro prózu.
Vzpomenete na svá první témata?
Jistě. Všechny mé reportáže vyšly v Plameni, který byl tehdy velmi otevřený. Vezmu to trochu na přeskáčku. V roce 1968 jsem publikovala reportáž o kolektivizaci zemědělství v jihočeských Plástovicích Mlhy na Blatech (1968), o rok později velkou dvojdílnou reportáž o sudetských Němcích na Šumavě Každý strom šumí jinak (1969). Předtím ještě reportáž Daleko je měsíc domova (1968) o Slovákovi, jehož rodina se vystěhovala do Ameriky, po letech se za ním vrátila a on žil zatím třináct let sám na půdě, kam mu tatínek nosil polévky. Myslím, že už v roce 1965 jsem napsala reportáž Tiší v zemi (1967) o vdovách mužů padlých za Pražského povstání. Jedna z mých prvních reportáží, napsaná s Vladimírem Janovicem, byla o studentech jaderné fyziky (Fyzikové, aneb deset dní, které neotřásly světem 1965). Taky jsme spolu s Vladimírem Janovicem napsali reportáž o odbojové organizaci Předvoj (I živi jsouce hanby nedojdeme 1965), poté ještě její dvoudílné pokračování (Hamleti a don Quijoti jsou naši předkové 1966), ze kterých pak vznikla kniha Neohlížej se, zkameníš (1968). Téma domácího odboje bylo u nás dlouhá léta potlačováno. Tyto reportáže byly asi ty hlavní. Zájem o dokument mne jako autorku formoval. Prostor mezi fiction a non-fiction, přecházení jednoho v druhé, je pro mě důležitou součástí a metodou moderní literatury. Jeden kolega v Německu popsal tuto metodu jako estetické prostory, které se otevírají za fakty.
V první reportáži Odsunutých vzpomínek o sudetských Němcích mi jedna pamětnice vyprávěla, jak je šíbovali od jednoho místa k druhému. Když pak vzpomínala, jak v dobytčáku přijeli do Kemptenu, řekla: „A když se dveře vagonu otevřely, lehce sněžilo.“ V té větě bylo pro mě vyjádřeno ulehčení, že jsou konečně na místě, kde třeba najdou nový domov. Spisovatel Kristián Suda mi pak říkal: „Prosím tě, jaká to je věta! Tu musíš v textu nechat.“ To je onen estetický moment, který lidé vyjádří, aniž by si uvědomili, že je estetický. Pro mne jako literátku bylo důležité právě z takových vět udělat část literatury. Držím se v tom Jiřího Weila. Ve třicátých letech napsal: „Zamilovali jsme si fakta a povýšili je na literaturu.“ V Rusku to byl velký literární směr Novyj LeF, který zdůrazňoval biografii, fakticitu, tvrdil, že fakta jsou cosi uměleckého. Myslím, že na tom něco je.
Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.
KNIHY:
WAGNEROVÁ, Alena (2010). A zapomenuti vejdeme do dějin… Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 978-80-7106-998-0.
WAGNEROVÁ, Alena (2013). Bol lásky prodejné: Ze života Johannese Nádherného a jeho milostných družek. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-0829-3.
WAGNEROVÁ, Alena (1991). Dvojitá kaple. Praha: Prostor. ISBN 80-85190-12-5.
WAGNEROVÁ, Alena [1997]. Im Hauptquartier des Lärms: Die Familie Kafka aus Prag. Düsseldorf: Bollmann. ISBN 3-927901-91-1.
WAGNEROVÁ, Alena (2015). Milena Jesenská. Z německého originálu Milena Jesenská přeložila Alena Bláhová. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-1485-0.
WAGNEROVÁ, Alena (1976). Mutter, Kind, Beruf. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt Taschenbuchverlag. ISBN 3-499-16965-7.
WAGNEROVÁ, Alena (2000). Neodsunuté vzpomínky. Praha: Prostor. ISBN 80-7260-045-1.
WAGNEROVÁ, Alena (1993). Odsunuté vzpomínky. Praha: Prostor. ISBN 80-85190-26-5.
WAGNEROVÁ, Alena (2010). Sidonie Nádherná a konec střední Evropy. Praha: Argo. ISBN 978-80-257-0329-8.
WAGNEROVÁ, Alena (1982). Scheiden aus der Ehe. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt Taschenbuchverlag. ISBN 3-499-17302-6.
WAGNEROVÁ, Alena (2003). V ohnisku nepokoje: Hermann Kafka a jeho rodina. Z německého originálu Familie Kafka asu Prag přeložila Lucy Topoľská. Praha: Prostor. ISBN 80-7260-093-1.
WAGNEROVÁ, Alena (1981). Wir adoptieren ein Kind. Freiburg: Harder.
WAGNEROVÁ, Alena (2017). Žena za socialismu: Československo 1945–1974 a reflexe vývoje před rokem 1989 a po něm. Z německého originálu Die Frau im Sozialismus, Beispiel ČSSR přeložila autorka. Praha: Sociologické nakladatelství. ISBN 978-80-7419-252-4.
WAGNEROVÁ, Alena a JANOVIC, Vladimír (1968). Neohlížej se, zkameníš. Praha: Naše vojsko, Mladá fronta, Smena, svět Sovětů.
WAGNEROVÁ, Alena, NIKRMAJER Leoš a PETRÁŠ, Jiří (2014). Paměť kraje: Proměny Zbudovských blat (Sedlec a okolí) v průběhu dvacátého století. České Budějovice: Svazek obcí Blata ve spolupráci s MAS Rozkvět zahrady jižních Čech. ISBN 978-80-260-6594-4.
ČLÁNKY:
WAGNEROVÁ, Alena (1968). Daleko je měsíc domova. Plamen. 10(1), 89–93.
WAGNEROVÁ, Alena (2009). Dopravní přestupky Karla Baumanna [povídka]. Tvar. 20(18), 8–9. ISSN 0862-657X.
WAGNEROVÁ, Alena (2014). Hrabal, Kundera a smetiště epochy. Deník Referendum [online]. 17. 5. 2014. ISSN 2533-5987. [cit. 7. 8. 2019].
WAGNEROVÁ, Alena (2018). Chvála bezvýznamnosti. Tvar. 29(18). ISSN 0862-657X.
WAGNEROVÁ, Alena (1969). Každý strom šumí jinak, Jeder Baum rauscht anders [reportáž]. Plamen. 11(3), 22–26.
WAGNEROVÁ, Alena (1969). Každý strom šumí jinak, Jeder Baum rauscht anders [reportáž – dokončení]. Plamen. 11(4), 22–26.
WAGNEROVÁ, Alena (1968). Mlhy na blatech [reportáž]. Plamen. 10(3), 56–60.
WAGNEROVÁ, Alena (2017). Půl roku na útěku před smrtí [povídka]. Revolver Revue. 32(108), 55–63. ISSN 1210-2881.
WAGNEROVÁ, Alena (1967). Tiší v zemi. Plamen. 9(10), 37–45.
WAGNEROVÁ, Alena (1995). Venkovská lékařka. Prostor. 5(20), 45–53. ISSN 0862-7045.
WAGNEROVÁ, Alena (2006). Vzestup a pád českých kulturních elit. Listy. 36(6), 13–18. ISSN 1210-1222. [cit. 7. 8. 2019].
WAGNEROVÁ, Alena (1953). Smrtelnost, či nesmrtelnost? Rozhovory 36 [samizdat]. (3–4). 20. 12. 1953.
WAGNEROVÁ, Alena a JANOVIC, Vladimír (1965). Fyzikové, aneb deset dní, které neotřásly světem [reportáž]. Plamen. 7(2), 24–28.
WAGNEROVÁ, Alena a JANOVIC, Vladimír (1966). Hamleti a Donkichoti jsou naši předkové… [úryvek z připravované knihy]. Plamen. 8(7), 115–125.
WAGNEROVÁ, Alena a JANOVIC, Vladimír (1966). Hamleti a Donkichoti jsou naši předkové… [úryvek z připravované knihy – dokončení]. Plamen. 8(8), 102–111.
WAGNEROVÁ, Alena a JANOVIC, Vladimír (1965). I živi jsouce hanby nedojdeme… [reportáž]. Plamen. 7(5), 32–43.
ROZHLASOVÉ POŘADY:
WAGNEROVÁ, Alena (2018). Ženy, které byly inspirací. Marie Stryjová [rozhlasový pořad]. Vltava, 11. 10. 2018. [cit. 7. 8. 2019].
