Nazvala byste se aktivistkou, případně ženou angažovanou?
Spíš ženou angažovanou, k aktivismu mám daleko. Skuteční aktivisté jsou ve veřejném prostoru slyšet mnohem víc než já a nazývat se aktivistkou by mi vůči nim přišlo nefér. Ale angažovaná ano – teď zrovna nově hledám způsob, jak do veřejného prostoru vstoupit víc, jak být aktivnější. Mám k tomu v poslední době skvělé příklady – ve Velké Británii jsou v poslední době slyšet Caroline Criado-Perez a Angela Saini. Obě dělají úžasné věci. Caroline je novinářka a aktivistka, která vešla v obecné povědomí kampaní za prosazení ženy na britskou bankovku. Anglická banka totiž v roce 2013 přišla s tím, že Winston Churchill na nové pětilibrové bankovce nahradí sociální reformátorku Elisabeth Fry, jedinou ženu na bankovkách vedle královny. Proti Caroline se spustila obrovská antikampaň, v jednu chvíli jí přicházelo až padesát nenávistných zpráv za hodinu, včetně vyhrůžek znásilněním a zabitím. Za vyhrožování bylo nakonec několik lidí odsouzeno do vězení. V letošním roce jí vyšla neuvěřitelná kniha Invisible Women: Data Bias in a World Designed for Men (2019), kde dala dohromady všechno, co víme z vědy, aby ukázala, že svět je nastavený podle mužského standardu – od velikosti pistolí a nářadí přes ochranné pomůcky a design technologií po klinické testy i vývoj léků. Svět není pro ženy, jsme tu vlastně cizinky. Kniha ale není defétistická, její přístup je spíše ve smyslu „pojďme to změnit“. Caroline už předtím vydala knihu prezentující ženy aktivní ve veřejném prostoru (Do It Like a Woman 2015), které se vydávají do typicky mužských domén, vlamují se na jejich místa, a to přesto, že se na ně hodně útočí. A Angela Saini vydala v roce 2017 knihu Inferior: How Science Got Women Wrong and the New Research That’s Rewriting the Story (česky Od přírody podřadné: Jak se věda mýlila v ženách 2018), která se dívá na to, jak věda historicky konstruuje ženy jako podřadné. Letos vydala knihu Superior: The Return of Race Science (2019), která stopuje, jak poměrně úzká, ale velice vlivná skupinka vědců zneužívá vědu pro konstrukci rasových rozdílů a inferiority lidí jiné barvy pleti než bílé. Problém je, že přestože citlivost k důležitosti genderového pohledu v různých oblastech výzkumu roste, někteří vědci – a jsou to zejména muži – stále trvají na překonaných teoriích. Z vědeckého hlediska je to ale neudržitelné.
Jak se věda dívá na vědkyně, které jsou takto angažované a jež chtějí ve společnosti něco změnit?
Myslím, že se to bude lišit generačně i z hlediska toho, jaká témata se objevují ve veřejném diskurzu. Česká republika se bude lišit od některých zemí západní Evropy, Severní Ameriky, případně Austrálie. Tam bývá zvykem, že ženy hovoří o diskriminaci i o tom, co zažívají, otevřeněji. Vidět to bylo na #MeToo – v několika zemích běžela kampaň #metooinscience, kdežto v Česku je téma obtěžování a násilí ve vědě stále tabu.
Přesto – vidíte už v Česku konkrétní změny v postavení žen ve vědě od přelomu století, kdy jste sama ve vědě začínala? A díky čemu případná změna přišla?
Na jednu stranu je české akademické prostředí konzervativní – ale i kolegyně v zahraničí mi říkají, že akademie je poslední baštou patriarchátu. Historicky se jedná o velmi konzervativní oblast, i když pořád mluvíme o tom, jak jsou potřeba nové poznatky a inovace. V akademickém prostředí přetrvávají systémové nešvary, které zhoršují genderovou nerovnost – je v něm netransparentnost, inbreeding, panuje tu nechuť věci formalizovat a dát na papír, aby se měl člověk o co opřít. To ohrožuje zejména lidi na počátku vědecké dráhy, ženy pak dvojnásob. Téměř vždy totiž mají smlouvy na dobu určitou, která neposkytuje stejnou ochranu v mateřství jako smlouvy na dobu neurčitou. Často jsou takto mladší ženy z vědy vyřazovány, protože jim skončí smlouva a novou nedostanou. Jsou zde také grantová pravidla, která často vůbec nepočítají s tím, že by člověk mohl otěhotnět. Přitom grantové financování je dneska klíčové. Také důraz na mezinárodní mobilitu je enormní, samo o sobě se to bere jako punc kvality. Jenže ve srovnání s ženami, které jsou často ochotné jet s partnerem na několikaletou stáž do zahraničí a v podstatě si zničit profesní vyhlídky, mužů, kteří by tímto způsobem podpořili profesní rozvoj svých partnerek, moc neexistuje.
Na druhou stranu je nutno říct, že když jsem s tématem postavení žen ve vědě v roce 2001 začínala, reakce, které jsem z akademického prostředí dostávala, by byly úsměvné, kdyby nebyly tak strašné. Oslovení „soudružko Kabrhelová“ bylo mezi těmi úsměvnými. Jiní, i slovutní pánové, psali, že jde o naprostou blbost, kterou nám vnucuje Brusel a která nemá v akademickém prostředí co dělat. Vždy jsem si říkala, jak odpůrci genderové rovnosti jsou schopni argumentovat jak komunistickým přežitkem, tak polistopadovým diktátem Bruselu, případně importem z Ameriky. Dneska už na svou práci takové reakce nemám. Většina lidí v akademickém prostředí uznává, že je postavení žen ve vědě třeba řešit. Jenže u nás je prakticky jediný přijatelný problém téma kombinace vědecké práce a rodičovství. Sexuální obtěžování, zastoupení žen ve vedoucích pozicích, nastavení procentních cílů pro zastoupení žen zejména v rozhodovacích grémiích jsou u nás tabu. Dominují tu dva argumenty. První je, že se ženy mohou svobodně rozhodnout, zda dělat vědu, nebo mít rodinu – stále se zde udržuje představa, že vědkyně-matka vlastně dobrou vědu ani dělat nemůže. Druhý argument je, že věda je jen jedna, dobrá a špatná, nezáleží na tom, kdo ji dělá. Jenže na tom právě záleží velice!
Proč?
Oblastí, které je třeba analyzovat a zkoumat z hlediska genderu a pohlaví, je spousta. Typicky se jedná o vývoj léků nebo výzkum na poli lékařských věd. A právě tady se ukazuje, že záleží i na tom, kdo vědu dělá, protože z mužského pohledu některé věci nejsou tolik vidět, nejsou tak důležité. O hodně věcech, které se týkají zdraví žen, nemáme dodnes odpovídající znalosti, a je to jen proto, že se menstruace nebo rakovina prsu dřív prostě nedostaly do hledáčku mužů-vědců. Jiné poruchy zas byly studovány pouze u mužů, protože se předpokládalo, že jimi trpí jen muži. Dnes už například víme, že u žen a u mužů se infarkt myokardu projevuje jinak, stejné je to například s autismem. Jenže dlouhá léta byla diagnostika vyvíjena pouze na základě mužské zkušenosti, což vedlo k tomu, že v případě infarktu dnes mají ženy horší následky než muži a umírají na něj častěji. Ženy jsou ve vědě potřeba i proto, aby nastolovaly určité otázky jako hodné vědeckého bádání.
Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.
KNIHY:
LINKOVÁ, Marcela, ed. a STRAKOVÁ, Naďa, ed. (2017). Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. Vydání první. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2794-8.
LINKOVÁ, Marcela et al. (2013). Nejisté vyhlídky: Proměny vědecké profese z genderové perspektivy [studie]. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). 92. ISBN 978-80-7419-145-9.
VOHLÍDALOVÁ, Marta a Linková, Marcela, eds. (2017). Gender and Neoliberalism in Czech Academia [e-kniha]. Praha: Sociologické nakladatelství.
ABSOLVENTSKÉ PRÁCE:
LINKOVÁ, Marcela. (2014). Disciplining science: The impacts of shifting governmentality regimes on academic research in the natural sciences in the Czech Republic [disertační práce]. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut sociologických studií. [cit. 8. 8. 2019]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/98147/.
LINKOVÁ, Marcela. (1999). Religious Discourses in the Poetry of Emily Dickinson [diplomová práce]. Praha: Univerzita Karlova, Filosofická fakulta.
KAPITOLY V KNIZE:
FOX, Mary Frank, WHITTINGTON, Kjersten Bunker a LINKOVÁ, Marcela (2017). Gender, (In)equity, and the Scientific Workforce. In: FELT, Ulrike et al. The Handbook of Science and Technology Studies. 4. vyd. Cambridge: The MIT Press, s. 701–732. ISBN 978-0262083645.
