Jana Počtová: Na dokumentu mi nejvíc vadí, když se tváří objektivně, a přitom podsouvá myšlenky

Zastavila jsi někdy kameru, protože byla situace přes čáru?

Je to případ od případu. Nemůžu říct ultimativně, kdy taková situace nastane. Někdy jsem kameru zastavila proto, že byla situace nepříjemná hrdinům. Zeptala jsem se na něco, co jim nepřišlo fér, a i já sama jsem si to uvědomila. Třeba jsem položila manipulativní otázku. Ale jak se jinak dotknout lidí, než že některé věci uslyší, samozřejmě když budou natočeny citlivě. Čím víc emocí, tím víc budou fungovat na lidi. Emoce ale dopředu nepromýšlím. Snažím se fungovat na místě a jít po tom, co mi přijde zajímavé. Nevím, jestli jdu víc po emocích, nebo po informacích, já si to nekategorizuju.

Ukážu ti scénu, u které si myslím, že by se postavám nelíbila. Už jsem ti o ní vyprávěla – točila jsem single matku, která se rozešla s přítelem, nestihla jsem je natočit spolu. Pro příběh mi přišlo zajímavé zjistit, proč se rozešli, jakou roli v tom hrálo její dítě. Ve spoustě rodin mají partneři problém přijmout partnerovo dítě. Sešli jsme se, začali točit a oni se do sebe pustili. Já jsem to odstartovala tím, že jsem klukovi pověděla, co mi o něm bývalá přítelkyně řekla. A ta moje postava to brala jako podraz, že jsem to takhle vybalila a tím tu diskusi před kamerou rozpoutala. Ale nechtěla jsem, aby byla ve filmu litanie jenom na kluka a on neměl možnost se bránit. Přišlo mi fér dát téma do konfliktu, když postava byla schopna o tom už dříve na kameru mluvit. Neměla jsem pocit, že dělám něco špatného. Postava to pak ale nechtěla ve filmu použít. Přišlo jí, že jsem ji do situace vmanipulovala a že to není fér. Vyšla jsem jí vstříc, protože jsem jí vděčná za to, že mi otevřela svůj život. Ve filmu ale zůstaly jiné dvě scény, ze kterých nebude nadšená. Nemůžu ale cenzurovat sebe samu, všechny konfliktní věci. Postavy vědí, že je točím, že je zapnutá kamera.

Nechala jsem tam ale jinou scénu. Vznikla úplnou náhodou. Hrdinčina maminka nám na internetu ukazuje otce svého vnuka, který k ní najednou přijde a přisedne si k ní. A tak mu babička jeho otce ukáže. Ta scéna je sama o sobě hustá. Dost jsem řešila, jestli ji mám použít.

Podle mě těmi situacemi ukazuješ lidský rozměr své postavy.

Ale taky bych byla nerada, kdyby mě lidi v takové situaci viděli. Jde o to, jak máš posunuté měřítko. Někdo by tuhle scénu vůbec neřešil. Mně samotné by ale vadilo, kdyby cizí diváci koukali na to, jak moje máma ukazuje mému synovi na internetu jeho otce. Zvlášť když je jeho jméno utajené. Na druhou stranu má scéna obrovskou výpovědní hodnotu.

Bereš při autorizaci ohled na námitky vůči své práci i od lidí z blízkého okolí tvých postav?

Ať si to, co řeknou o svých rodičích, šéfují mé postavy samy. Ať si to s nimi vyříkají. Když mi někdo řekne, že matka byla kráva, která ho týrala, je to čistě jeho zodpovědnost. Ale když nechce single matka v Nerodiči uvést jméno otce svého dítěte, samozřejmě chráním jeho soukromí. I když jméno otce při natáčení dvakrát zaznělo, vystřihla jsem ho.

Jak se proměňuje tvůj vztah s postavou, když s ní natáčíš delší čas?

Nevím, jak se proměňuje u ní. U mě se ale postava stává součástí života. Vidím postavu na natáčení, ve střižně – tam na ni koukám intenzivně do velkých detailů třeba tři měsíce – v postprodukci, při promítání, když s filmem jezdím. Postavám jsem vděčná, mám pocit, že jsou mými blízkými kamarády, žiju s nimi intenzivněji než ony se mnou. Známý je fór střihačů, kteří stříhají film čtyři měsíce, během kterých poznají postavu dokonale po jednotlivých filmových oknech, sledují její gesta, odstřihávají mrkání, olizování jazykem. Pak jdou po ulici, postavu pozdraví a ta vůbec neví, o koho se jedná, protože střihače nikdy neviděla.

Pouštíš si své hrdiny do života?

Vyslechnu je, no jasně. Když se jim cpu do života při natáčení já, tak aby se pak oni necpali do života mně. To by přece bylo nefér. I v běžném životě si lidi pouštím k tělu. Ale hrdinové mých filmů se mi nervou do života tak moc, že bych si je jako Helena Třeštíková ubytovala doma a potom mě vykradli jako René ji, to zase ne.

Stalo se ti, že by na tobě byla postava až chorobně závislá?

Nepřeceňuješ tu dokumentaristiku trochu? Ale samozřejmě se mi stalo, že mě pořád kontaktovala jedna paní. Chápala jsem, že je sama, že nemá moc kamarádek, snažila jsem se ji poslouchat. Ale pak mi to už přišlo přes čáru, dvouhodinový rozhovor o všem možném.

Začalo se to zvrtávat v monolog.

Samozřejmě. Tak jsem jí pak přestala telefony zvedat a nějak se to uklidnilo. Ale to se ti může stát nejenom ve spojitosti s prací. Moc se ale do takových situací nedostávám. Netočím lidi na okraji společnosti, dělám kratší televizní formáty, ne tak do hloubky. Občas se s některými hrdiny vídám a nějakou dobu po natáčení býváme v kontaktu. Z některých se stanou mí přátelé.

Na škole jsem začala točit film o dětských prostitutech, portrét streetworkera László Sümegha. Asi jsem v tom měla pokračovat, byl by to lepší film, než jaký jsem nakonec odevzdala, ale nedala jsem to. Když si za Lászlem přišel vyměnit stříkačky zfetovaný pár, těhotná holka měla buben jako prase a vyprávěla, jak si z přítele udělala terč a házela po něm stříkačky, uvědomila jsem si, že tohle nechci, že s těmi lidmi nemůžu natáčet. Natáčení jsem zrušila, i když jsem za postavami nějaký čas chodila, snažila se s nimi skamarádit, nosila jsem jim staré hadry, strávila s nimi Vánoce, Silvestr. Ale nedala jsem to. Bylo mi dvacet.

To vytyčení pole působnosti mi přijde dobré. Vědět, na co člověk má. Já třeba zjistila, že mám potřebu si při dokumentární práci budovat s mými hrdiny vztahy, jít s nimi aspoň kousek cesty.

Někdo by možná chtěl, abych třeba v Nerodiči ušla s hrdiny více cesty. Pustila se víc do hloubky. Samozřejmě by to šlo, popsala jsem jenom špičku ledovce. Ve filmu neřeším hluboké dětství hrdinky, která si není schopna najít kluka, nejdu do psychologických problémů, do diagnóz, které má, s čím se potýká, do její rodinné historie. Nic z toho nezohledňuju, byl by to jiný film.

Zohledňuješ to podvědomě. Příběh stavíš s určitou znalostí.

Ano, mohla bych žít se svými hrdiny tři roky, nastěhovat se k nim, chytat je v každé intimní chvilce, dostat se jim blíž. Ano, Nerodič plave v podstatě po povrchu. Ale to neznamená, že nepřináší důležitou zprávu, že neotevírá nějaké téma.

Ale ty se se svými hrdiny přeci vídáš.

Někdy můžeš udělat super citlivý film, a přitom člověka, o kterém je, vůbec neznat. Jindy s někým strávíš měsíce a nedostaneš se nikam. Na FAMU udělala moje spolužačka, extrémně talentovaná Káťa Krusová, která teď bohužel netočí, portrét překladatele a spisovatele Jana Vladislava. Plánovala točit, jak se Jan stěhuje zpátky kvůli své ženě z Francie domů do Čech, vyjela za nimi – a žena umřela. Náhle má dokument, jak Jan balí třicet let svého života do krabic, vinou její smrti úplně jiný rozměr. Je to geniální film i proto, jak je dobře natočený. Já bych Jana nechala povídat, ale Káťa natočila film na jeden záběr – na celou roli šestnáctky – a z celku. Jan balí pět minut knihy do krabic, ona mu položí dvě otázky, on odpoví. A je to silné. Snímek je kombinací Kátina talentu a prvku náhody. Jsou věci, které se dějí mimoděk, a buď je využiješ, nebo ne.

Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.

FILMY:

POČTOVÁ, Jana (2016). Adam Walach. In: Filantrop [dokumentární série]. Česko. ČT2, 10. 12. 2016.

POČTOVÁ, Jana (2008). Dcery 50. let [dokumentární film]. Česko.

POČTOVÁ, Jana (2004). ESHQ.In: Průvan [studentský dokumentární film]. Česko. ČT art, 13. 11. 2017.

POČTOVÁ, Jana (2012). Ekoduely: Šumava na rozcestí [dokumentární film]. Česko.

POČTOVÁ, Jana (2012). Ekoduely: Globální oteplování [dokumentární film]. Česko.

POČTOVÁ, Jana (2012). Ekoduely: Energie obnovitelná versus neobnovitelná [dokumentární film]. Česko.

POČTOVÁ, Jana (2013). Fragmenty P. K. [dokumentární film]. Česko.

POČTOVÁ, Jana (2011). Generace Singles [dokumentární film]. Česko.