Ve své práci otevíráš intimní témata. Jak chráníš samu sebe?
Mně asi stačí normální život, vyvětrám se na in-linech. Taky mám ve svém životě ještě úplně jiný směr – organizaci HAIMA, což je vlastně dobrá terapie. HAIMA pomáhá onkologicky nemocným dětem, které jsou v léčbě. Mám jeden zajímavý zážitek – jedno pondělí jsem šla na onkologii, viděla tam všechny ty hrůzy, a druhý den jsem pokračovala do Show Jana Krause. A můžeš se nervovat z Krause, když jsi byla den předtím na dětské onkologii? Nemůžeš. Onkologie je svět, který je pro mě důležitý, i když nesmírně těžký, návštěvy na oddělení mi kvůli zkušenosti se synem nedělají dobře. A jestli mám nějakého zpovědníka nebo terapeuta? Nemám žádného. Mně opravdu stačí jako ventil obyčejný život. Je pro mě důležité jej mít a neztratit se v tom všem.
Pověz mi, Petro, ještě o svém postoji k tématu žen.
Na téma genderu jsem už spíš alergická. Souhlasím s tím, že ženy mají mít stejná práva i platy jako muži, ale u spousty lidí narůstá téma až do různých patologií – nedej bože, když v knížce napíšeš, že chlapeček dělá chlapeckou činnost a holčička holčičí, to po tom hned jdou, což mi připadá totálně nesmyslné. Tenhle typ bojovnic a bojovníků za gender svými nesmyslnými nápady ničí a poškozuje skutečná a důležitá témata a klade překážky v řešení toho opravdu důležitého. Když budeš ve společnosti rozviřovat otázky typu, jak je škodlivé, že ve vlacích Českých drah mají pouze dámský oddíl, a ne mužský, budeš tím společnost zavalovat a ta pak jiná gender témata raději spontánně vytěsní a znemožní řešit skutečně závažné problémy – třeba rovnost platů. Možná by stálo za povšimnutí a i publicistické nebo dokumentaristické zpracování to, jaké osobnosti vůbec rádoby prosazují genderovou rovnost, ale ve skutečnosti vytvářejí spíš ony absurdity. Zažila jsem to u lidí, kteří prožili život v sociálních bublinách – prošli si gymnáziem, naskočili na vysokou školu, vzdělali se, ale součástí vzdělání by měla být i nějaká životní zkušenost. Ta u některých lidí chybí. Často přemýšlím o tom, jak pro mě bylo důležité, že nás v patnácti na zdrávce postavili v nemocnici k posteli a my pucovali špinavé zadky, viděli lidskou bídu, umírání, postižené děti. To člověka formuje jinak než sezení ve škole do pětadvaceti. Neshazuji to, ale může to mít i jinou než pozitivní stránku. Lidi bojující za gender by tohle u sebe měli reflektovat.
Samozřejmě ale taky někdy zažívám určitou mužskou nadřazenost, třeba od kritiků, ve smyslu „jsi ženská, tak píšeš o citečkách, vztazích…“ Ať jdou do háje, co jim mám na to říct? Ať si to myslí. Za každého člověka mluví jeho práce. Knížky a literatura vůbec jsou komunikací se čtenářem, to za mě vypovídá. Když mají kritici potřebu škatulkovat a psát o nás jako o ženské literatuře, vypovídá to spíš o nich, ne o mně.
Naštve tě, když o tvé práci napíšou s přídomkem ženská?
Nenaštve. Ale jedna profesorka z Univerzity Karlovy mi říkala, že její mužští kolegové neuznávají dílo Petry Soukupové, protože jsou pro ně její knihy vztahovky. Jenže podívej se, jak přesný je v jejím díle obraz dnešní společnosti! Matka samoživitelka, kluk závislý na počítači, kterého vlastně nic jiného nezajímá… Probůh, ať si to klidně lidé nazývají ženským čtením, ale ať taky přemýšlejí, o čem Petřiny knihy jsou a proč tomu tak je. To je mnohem důležitější než rozdělovat knihy na ženské a jiné čtení. Do takových věcí by bylo dobré investovat síly a přemýšlení, ne do kategorizování. Ono se to tak bere, že ženské čtení zavání lehkou literaturou, ale ženy dnes píší víc než muži, a to i zajímavě. Ženské autorky se u nás rozrostly jako houby po dešti, což je dobře. Chlapi aspoň mají čemu konkurovat, když už to takhle potřebují slyšet.
Vždy jde o to, že mám jako čtenářka před sebou buď kvalitní text, nebo nekvalitní. Ve chvíli, kdy je kvalitní, je jedno, na jaké je téma. Jako čtenářka se mám umět zamyslet nad tím, o čem text je a o čem vypovídá. A je jedno, jestli jsem chlap, nebo ženská. Alespoň já to tak vnímám. Samozřejmě jsem sama ve společnosti zažila od chlapů pohrdání, zesměšňování. Ať si trhnou nohou. Co jim mám na to říct? Snad jen to, že mě v poslední době baví psát prózu za chlapy, jako chlap. Zrovna předevčírem jsem dopsala příběh vyprávěný chirurgem – musela jsem se zase vrátit do zdravotnictví, chybělo mi. A bavil mě i řezník v Dědině. Nechápu, proč pořád musíme u něčeho řešit gender. Nemusíme.
Když už jsme u žen, máš v literatuře ženský vzor?
Pro mě je tím člověkem, ke kterému se vztahuju jako k arbitrovi umění a současně i literárního řemesla, fakt ten Martin Stöhr. Asi nedokážu v umění důvěřovat nikomu víc než jemu. Když mi knihu zrediguje jiný redaktor, je výsledek výborný, ale jiný. Mezi autorem a editorem musí být kompatibilita – to máš jako s dramaturgem u filmu, taky si musíte sednout a seřídit se. A jestli mám nějaký ženský vzor? Asi ne.
Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.
KNIHY
DVOŘÁKOVÁ, Petra (2018). Dědina. Brno: Host. ISBN 978-80-7577-476-7. ISBN 978-80-7491-659-5.
DVOŘÁKOVÁ, Petra (2009). Já jsem hlad. Brno: Host. ISBN 978-80-7294-318-0.
DVOŘÁKOVÁ, Petra (2013). Julie mezi slovy. Brno: Host. ISBN 978-80-7294-966-3.
DVOŘÁKOVÁ, Petra (2006). Proměněné sny. Brno: Host. ISBN 80-7294-187-9.
DVOŘÁKOVÁ, Petra (2016). Sítě: Příběhy (ne)sebevědomí. Brno: Host. ISBN 978-80-7491-659-5.
