Zeptám se rovnou na vaši předlistopadovou generaci filmařek. Jaká byla?

Důležitá pro mě byla Věra Chytilová. Na její Strop a Pytel blech si pamatuju dodnes. S rodiči jsme bydleli na Václaváku a v kině Praha, okolo kterého jsem chodila každý den do školy, jednoho dne vyvěsili velký plakát U Stropu je Pytel blech – tyto dva její filmy pouštěli jako komponované pásmo. Byla jsem na něm asi pětkrát. V kině jsem samozřejmě viděla i Konkurs Miloše Formana a další filmy, ale u Věry Chytilové bylo moje setkání s dokumentem první a zásadní, byla jsem do ní úplně zblázněná. Její filmy mi otevřely oči. Dokonce mám v deníčku její fotku s výkřikem, že je mojí hrdinkou. Věra byla v té době jedinečná. Ale dál už moc žen ve filmu nebylo. Drahomíra Vihanová měla trošku smůlu, protože svůj první nestudentský film udělala na přelomu let 1968 a 1969 a hned šel do trezoru. Zabitou neděli jsem viděla až po revoluci. S Drahomírou Vihanovou jsem se setkala jako s kolegyní v Krátkém filmu. Vystudovala sice hranou režii, ale dělala především dokument. Obdivovala jsem ji, protože byla skutečnou filmařkou. Dokument totiž snadno dokáže sklouznout k tomu, čemu dneska říkáme televizní macha, kdy jde o pouhé jednoduché nasnímání mluvících hlav, nastříhaní, sestavení filmu a hotovo. Zatímco Drahomíra Vihanová byla vždycky ohromně přemýšlivá a také věnovala velkou pozornost preciznímu střihu. Všechny její filmy jsem měla ráda a mám dodneška. Její filmy jsou nestárnoucí, mají věčnou hodnotu – třeba Zahrada plná plenek o domech pro svobodné matky nebo Otázky pro dvě ženy. V roce 1975 natočila film Ženy socialistického Československa. A později film Proměny přítelkyně Evy, o kterém se hodně diskutovalo. Ale točila taky dost o chlapech – Poslední z rodu, Dalešická suita, Dva týdny se správnými chlapy, Den hlavního inženýra, Rafael Kubelík, Dukovany – vroucí kotel… Když jsem šla v roce 1969 na FAMU, hlásila jsem se rovnou se záměrem dělat dokument, nic jiného. V té době byly asi tři ročníky nad námi nějaké dívky, které se ale dokumentu nakonec moc nevěnovaly. Hana Teislerová pak pracovala hlavně v ostravské televizi, Nelly Rasmussenová začala dělat etnografii, cestovala a psala. V ročníku pode mnou byla Olga Sommerová, výrazná to žena, která ale začala točit až po škole. S Olgou jsme letité přítelkyně, vrstevnice. Musím říct, že jsem byla vždy ráda, když se okolo pohybovaly ženy, ženy-filmařky. Olga hodně točila o ženách – třeba film Přítelkyně z roku 1991, ve kterém u ní ženské téma začalo rezonovat. Z FAMU si pamatuju ještě Alenu Hynkovou, která ale taky moc netočila, a pak ještě Lenku Weissovou. Hodně jsem se taky přátelila s Hankou Pinkavovou, která vytváří zajímavé dokumenty o mladých talentovaných lidech. Zajímavou osobností je dnes nadčasová Jana Ševčíková, cenný a hluboký člověk. Filmů točí poměrně málo, ale všechny dělá intenzivně, prožitě a naprosto bez kompromisů – aby na ně nemusela přistupovat, je sama sobě i producentkou.

Učíte na FAMU. Jak je tomu se ženami v dokumentu dnes?

Teď je na FAMU ženská linka hodně silná. Některé ročníky byly dokonce čistě ženské, což byl třeba případ ročníku, ve kterém byla Marika Pecháčková, Tereza Reichová nebo Petra Nesvačilová, všechny to jsou výrazné ženy a celkem dobře se v dokumentu zabydlují. Na škole jsou však vždy i typy, kterým říkám blouznivci – ať už to jsou muži, nebo ženy –, a byť jsou sami o sobě zajímaví, mám obavu, že film není pro úplné introverty. Výraznou osobou je dnes také třeba Erika Hníková, stejně jako Apolena Rychlíková, která se však vyhraňuje spíš jako politická publicistka. Lucie Králová a Jana Počtová jsou taky razantní typy, které se dokážou ve filmovém oboru prosadit.

Je těžké se jako dokumentaristka v Česku prosadit?

Na FAMU učím přes patnáct let a určitě polovina studentů byly dívky. Ale je fakt, že některé z nich netočí, i když byly na škole šikovné. Přišly děti, s filmem sekly a to se pak těžko navazuje. Já sama jsem nikdy žádnou pauzu nedělala, ani když přišly děti, nebo jen minimální. U filmu jsem byla pořád, vypadnout na delší dobu je problém.

Proč se v dokumentu uchytily až ženy vaší generace, proč to nešlo dřív?

I Chytilová a Vihanová nejdřív studovaly hranou režii. Chytilová dělala dokumentární Strop jako školní cvičení, Pytel blech jí zadali jako téma v Krátkém filmu. Pak už se věnovala vesměs hraným filmům, v roce 1978 ale natočila ještě třeba úžasný dokument Čas je neúprosný o starých lidech. Pamatuju si, že se nám tehdy narodil Tomáš. Odběhla jsem od něj na projekci a byla filmem úplně uchvácená. Dlouho jsem ho nemohla pustit z hlavy. To Vihanová měla dokument trošku jako z nouze ctnost, i když ho dělala s plným nasazením. Hraný film nemohla z politických důvodů točit až do revoluce, jejím původním záměrem přitom bylo se v něm realizovat.

Katedra dokumentu začala na FAMU existovat až od roku 1962. Nastoupila jsem na ni sedm let po jejím otevření, do té doby byla na FAMU jen katedra režie. Po absolvování dokumentu měli režiséři jen dvě možnosti – jít do televize, nebo do Krátkého filmu. Televize byla v době normalizace ideologickým nástrojem, sociální dokumenty se v ní dělaly minimálně. V osmašedesátém byla sice v televizi slavná éra dokumentaristy Jindřicha Fairaizla, který pro ni udělal pár skvělých dokumentů, ale potom byl konec. To, co jsme vídali v televizi v době našich studií, už byli především hrdinové socialistické práce a tahle témata. To v Krátkém filmu se dělaly patnáctiminutové dokumenty, v kině běžely vždy před dlouhým hraným filmem a tematicky byly dost různorodé. Tehdy ještě dokumentární film nebyl tak populární, teprve rostl. Dělala jsem tehdy sociální témata (Romeo, Julie a děti, 1974; Dotek světla, 1979; Dobrý den, můžeme dál…?, 1980; Tisíc let střízlivosti, 1984; Život je jen náhoda, 1988; Za mřížemi, 1990; Řekni mi něco o sobě, 1992–1994) a dělám je dodneška. Myslím, že k sociálnímu dokumentu my ženy tíhneme víc než muži. Když se mě někdo ptá na témata politická, musím říci, že to není moje parketa. Možná je to tím, že jsem dokumenty začala dělat v době, kdy to ani jinak nešlo. Ale možná bych k sociálním tématům dospěla i nezávisle na době. Dneska k nim tíhne Jana Počtová, v tom zaměření jsme si podobné. Na rozdíl od Eriky nebo Apoleny, ty zajímají věci spíš politické. Jako Mariku. I když ona je spíš takový experimentátor.

Vy jste nikdy neměla ambice posouvat dokumentární formát k experimentu?

Ne, vůbec. Do dokumentu jsem šla s tím, že mě zajímá realita. Chtěla jsem zachycovat život takový, jaký je, a to s doufáním, že by to mohlo být třeba i za padesát let zajímavé jako obraz doby. A to k experimentu moc nesedí.

Ukážu vám kuriózní věc. Nedávno jsem se setkala se spolužákem ze střední výtvarné školy, který mi dal tenhle sešit – napsala jsem do něj kdysi spoustu otázek, dala je svým spolužákům a oni na ně tenkrát odpovídali. Tenhle spolužák měl sešit jako poslední a ztratil ho. Až teď, po takové době, mi zavolal, že ho našel. Ukazuje to mou tendenci už tehdy něco zkoumat. Ptám se třeba: „Chtěli jste někdy umřít?“ A to nám bylo šestnáct…

A ještě vám ukážu svoje deníky. Třeba tenhle: Deník číslo 16, Vánoce 1967 až 1968, to byla dramatická doba. Tady je pro změnu seznam, co jsem četla za knihy. A tohle je zase cestovní deník z Jugoslávie, ten není tak typický, ale přesně si pamatuju, že jsme vždycky někam přijeli, vybalili se a já hned sedla a začala psát. Představa, že by se něco ztratilo nebo zaniklo, pro mě byla hrozná. Deníky jsem si psala zcela soukromě, nikdy jsem neměla zájem je nějak publikovat. S tím souvisí i to, že když jsem pak začala dělat filmy, nikdy jsem se v nich nevyskytovala. Pokud kladu otázku, snažím se to dělat tak, abych ji pak mohla ve filmu vystřihnout. Zůstává tam jen v případě, že by byla scéna bez ní nesrozumitelná.

A jak jsem se dostala od deníků k filmu? Nikdy jsem třeba nefotografovala, neuměla jsem to, ale u filmu jsem měla najednou pocit, že by mohl být právě pro záznam doby dobrým médiem. Díky výtvarné škole jsem se zabývala obrazem a doufala jsem, že by se ve filmu mohl nějak propojit s mým psaním.

Deníky předdefinovaly vaši časosběrnou metodu.

To jsem tehdy samozřejmě netušila. Měla jsem jen potřebu vychrlit své zážitky, pocity, milostné vztahy, trápení, zklamání, vylít si srdce. Občas jsem si deníky četla zpětně. Když je čtete, říkáte si: „Byla jsem to před těmi pěti lety vůbec já?“ A s tím najednou přichází poznání, že to, co jsem psala v onu chvíli, bylo pravdou toho dne a po pěti letech je všechno jinak. I já jsem jinde. Deníky zachycují vývoj – a tím jsem dospěla k časosběru. Ale ze začátku to nebylo úplně takhle jasně definováno, jen mě velmi lákalo zachycovat čas a proměny, které přináší.

Když jsem byla ve druhém ročníku na FAMU, jeden kamarád mi řekl, že má rád kraj okolo Želivky, ale že se tam bude během roku bourat kvůli stavbě přehrady jako zdroje pitné vody jedna vesnička. Říkala jsem si, že zachytit její mizení by mohlo být zajímavé, a nakonec se stalo i tématem mého prvního většího filmu. Dokument Živá voda (1972) začíná záběrem na vesnici a končí pohledem ze stejného místa, ale už na hladinu přehrady. Až v takovém okamžiku dospějete ke zjištění, že je v tom určitá tendence. Dalším mým projektem byl film Zázrak (1975), kterým jsem sledovala proměnu mladé ženy – mojí přítelkyně, která čekala dítě. Změny po narození dětí jsem pozorovala u svých kamarádek a sama sebe se ptala, co se to s nimi děje. Prvním zásadním časosběrným projektem ale byly Manželské etudy, kde už to byl zcela záměrný časosběrný princip. Natáčení začalo v roce 1980 a projekt zásadně změnil moje další filmařské směřování.

Hovoříte o pravdě dne – a tím se dostáváme k tématu subjektivity a objektivity…

Když natáčíte příběhy dvacátého století, lidé v nich vzpomínají na svůj život, ale s tím, že už vědí, jak to tehdy dopadlo, což do jisté míry jejich vzpomínání ovlivňuje. Ne že by se vědomě stylizovali, ale historie je už napsaná. Zatímco když příběh sledujete průběžně, věci hodnotíte jinak, než jak je budete hodnotit po čase, a to mi přijde zajímavé.

Lidé, kteří o svém životě přednášejí nebo píší knihy, sdělují svůj příběh často stejnými slovy jako konkrétní konstrukt.

Přesně to byla i moje zkušenost. Točila jsem s několika ženami přeživšími holocaust, které přednášely na školách – třeba s bezvadnou Zdenkou Fantlovou, která se vrátila z Osvětimi, to byl film Má šťastná hvězda (2003). A všechny ty ženy vyprávěly ve škole i na kameru svůj příběh stejně – jejich život prožitý se stal příběhem vyprávěným, ve kterém pokaždé akcentovaly stejné věci, pointy. Vyprávěly jej tak jako už mnohokrát. Uvědomila jsem si to při točení jedné besedy s paní Zdenkou, kdy použila před žáky stejná slova jako na kameru. Byly to až takové prefabrikované vzpomínky, které měla jakoby zabalené v krabičkách. Ale já to dělám už asi taky tak, když mluvím opakovaně o dokumentu. Osvojujeme si určité formulace nebo si je sami připravujeme. Ale k některým věcem jsem opravdu došla jen tak, že jsem si je popsala. V tom vidím jisté nebezpečí pamětnických filmů. Ale pořád si říkám, ať aspoň něco vznikne a je uchováno, byť ne úplně autentického, jako kdyby dotyčná příběh vyprávěla bezprostředně po válce.

Ale taky to není s tím vyprávěním tak absolutní. Když jsem dělala film Sladké století (1997) o paní Alče Palkoskové, která byla politickou vězenkyní padesátých let – poprvé jsme se setkaly v roce 1995, to jí bylo osmdesát osm –, měla jsem pocit, jako kdyby o svém životě nikdy s nikým moc nemluvila.

Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.

FILMY:

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (1980). Dobrý den, můžeme dál…? [dokumentární film]. Československo.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (1979). Dotek světla [dokumentární film]. Československo.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2001). Hitler, Stalin a já [dokumentární film]. Česko.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2009). Katka [dokumentární film]. Česko.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2015). Mallory [dokumentární film]. Česko.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (1987). Manželské etudy [dokumentární série]. Československo.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2006). Manželské etudy po dvaceti letech [dokumentární série]. Česko.

Ivana a Pavel

Mirka a Antonín

Ivana a Václav

Marcela a Jiří

Zuzana a Stanislav

Zuzana a Vladimír

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2018). Manželské etudy po 35 letech [dokumentární série]. Česko.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2006). Marcela [dokumentární film]. Česko.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2003). Má šťastná hvězda. In: Paměť 20. století [televizní dokument]. ČT2, 18. 5. 2004.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2004). Nesdělitelné. In: Paměť 20. století [televizní dokument]. ČT2, 25. 1. 2007.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2003). Obsluhovala jsem Karla Čapka [dokumentární film]. Česko.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2004). Pavel Tigrid – Evropan. In: Paměť 20. století [televizní dokument]. ČT2, 11. 5. 2004.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2008). René [dokumentární film]. Česko.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (1974). Romeo, Julie a děti [dokumentární film]. Československo.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (1992–1994). Řekni mi něco o sobě [dokumentární série]. Československo a Česko.

Pavlína

Martin

Láďa

René

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (1997). Sladké století [televizní dokument]. Česko. ČT2, 1. 3. 2002.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2011). Soukromý vesmír [dokumentární film]. Česko.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2011). Strnadovi [dokumentární film]. Česko.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (1984). Tisíc let střízlivosti [dokumentární film]. Československo.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2011). Vojta Lavička: Nahoru a dolů [dokumentární film]. Česko.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (1990). Za mřížemi [dokumentární film]. Československo.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (1975). Zázrak [dokumentární film]. Československo.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2016). Zkáza krásou [dokumentární film]. Česko.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (1972). Živá voda [dokumentární film]. Československo.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (1988). Život je jen náhoda [dokumentární film]. Československo.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2013). Život s Kašparem [dokumentární film]. Česko.

KNIHY:

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena a TŘEŠTÍK, Michael (2015). Časosběrný dokumentární film. Praha: Nakladatelství Akademie múzických umění. ISBN 978-80-7331-355-5.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena a TŘEŠTÍK, Michael (2006). Manželské etudy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny. ISBN 80-7106-823-3.

MARGOLIOVÁ-KOVÁLYOVÁ, Heda a TŘEŠTÍKOVÁ, Helena (2015). Hitler, Stalin a já. Praha: Mladá fronta. ISBN 978-80-204-3625-2.

TŘEŠTÍKOVÁ, Helena a KOSATÍK, Pavel (2017). Sběrná kniha. Praha: Paseka. ISBN 978-80-7432-752-0.

TELEVIZNÍ POŘADY:

HNÍKOVÁ, Erika (2008). Burianův den žen: Helena Třeštíková [televizní pořad]. Česko. ČT1, 27. 5. 2008.

Tagy k článku:
pamětnícistudentský filmčasosběrná metodadeníkyKrátký filmJana PočtovámateřstvíLucie KrálováApolena RychlíkováErika HníkováPetra NesvačilováMarika PecháčkováTereza ReichováJana ŠevčíkováLenka Weissováženy-filmařkyAlena HynkováHana TeislerováNelly RasmussenováDrahomíra VihanováPřed dokumentemHana PinkavováVěra ChytilováHelena Třeštíkováfilmový dokumentOlga SommerováDokumentární filmFAMU