Zajímají mě vztahy s lidmi, se kterými natáčíš. Třeba ve filmu Žena Růže Píseň Kost ses dostala k lidem velmi blízko.
Nechápu to, a zároveň chápu. Mám lidi, se kterými natáčím, ráda a vlastně je taky pouštím blízko. Přesto mě vždycky překvapí, kam až jsou se mnou ochotni zajít. Souvisí to taky s tím, že jsem si v jednu chvíli uvědomila, že chci být lidem průvodcem, a to v mnoha ohledech. Jsem citlivá. A lidi mi věří.
Včera jsem se dívala na DVTV, kde Aleš Palán mluvil o knize Raději zešílet v divočině. Teď ji čtu, je to krásné. V rozhovoru říkal: „Dva roky mi trvalo, než jsem samotáře poznal.“ A já si pomyslela: „Moje obvyklé natáčení vypadá takto: vyberu si téma typu znásilnění (Otisky doby: Šest mýtů o znásilnění, 2018), exekuce (Nedej se! Jak se peče exekuce, 2015), menstruace (Žena Růže Píseň Kost), napíšu vybraným lidem e-mail, přijedu za nimi s kamerou a štábem a začnu točit. Nikdy předtím je moc nevidím.“
Když jsem točila o exekucích, jednou jsem se sešla s holkou, abychom si řekly nějaké technikálie. Když jsem točila o znásilnění, jela jsem za ženou do Ostravy, se kterou jsem si předtím jednou jedinkrát zavolala, a ona se mi přesto otevřela. Asi je to mnou, možná i lidmi, které si k sobě přitáhnu.
V Žena Růže Píseň Kost je jedna část filmu o mně, ukazuju tam svou menstruaci, tou to začalo. Záběry jsem lidem poslala a napsala: „Chci dělat film, přijde mi, že bys v něm měla být, takhle vypadá moje část. Jdeš do toho?“ A všichni řekli jo.
Ve filmu je třeba Lála Myslíková, mladá skautka, znala mě dřív jako raperku a aktivistku, měla pro věc porozumění. Viděla jsem se s ní podruhé v životě, předtím jsme se potkaly jenom na koncertě, a já jí řekla: „Chtěla bych, aby ses svlíkla, natočím si, jak si rozepínáš košilku.“ Zároveň jsem si myslela: „Jsi blázen, jak to s těmi lidmi můžeš dělat?“ Ale Lála na to: „Jo, jasně. A nechceš ten záběr udělat takhle?“
A pak mi zase další hrdinka filmu, Anička, řekla: „Tak my se tady před tebou vykoupeme.“
Jsem těm lidem strašně vděčná. Když pak film vidím, říkám si, že je nemožné, jak to pro mě ti lidi udělají. Věří mi, že je nepoužiju, což se taky snažím nedělat. Když s někým točím, vždycky mu říkám: „Hej, bacha, dvakrát si rozmysli, co řekneš a uděláš, všecko bude v materiálu.“
Taky jsem točila s exekutorem, který mi řekl, že poslat někomu velkou exekuci je, jako když soudce pošle člověka na smrt, že je to jenom práce. Lidi říkají takové věci a stojí si za tím, a já to pozoruju…
Dáváš lidem filmy autorizovat?
Ne, nikdy. Ale jednou se mi stalo s filmem Nepokradeš (2013), že pak byli nějací lidi nasraní. Taky to pro mě byla velká škola. Teď mnohem víc přemýšlím o věcech – jak budou lidi viděni a jak budu viděna jimi já. Ale většinou mají lidi z mých filmů radost. Vždycky jim na rovinu řeknu, že mají moc a zodpovědnost za sebe. Zároveň si taky vybírám, co do filmu dám. Nepotřebuju ukazovat lidi v pozicích, které mě nezajímají. Jsou dokumentaristi, kteří točí holku, co se přešvihne herákem a chcípá. Já kdybych tohle zažila, tak to netočím, a kdybych to náhodou točila, tak to nikdy neukážu ven. Mám pro druhé pochopení. Nemám potřebu ukazovat bizár a bizarní lidí – ačkoliv jsem byla v pořadu Luďka Staňka, protože to údajně s feministkami dělám. Snažím se být k lidem fér a nevytahovat jenom jednu jejich stránku. Zároveň za sebou nemám žádný důsledný film, kde bych zkoumala jen jednu osobnost. Ale kdybych to dělala, dovedu si představit, že by ve filmu určitě vylézaly dobré i špatné věci a možná i určité hranice. Ale to by musela být důsledná práce ve smyslu: „Podívejte se, tohle máme všichni, ale tenhle člověk je ochotný to na sobě ukázat.“ Moje filmy jsou ale tak krátké a roztěkané, že to tam nedostanu, ale snažím se i tak.
Když jsem řešila bakalářku (Žena Růže Píseň Kost), film jsem s holkami, které jsem točila, konzultovala, co by řekly na tohle a jestli by daly do filmu tamto. Do nějaké míry jsem je do vzniku díla zapojovala. Baví mě to.
Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.
FILMY:
MALINOVÁ, Martina (2017). Žena Růže Píseň Kost [studentský dokumentární film]. Česko.
MALINOVÁ, Martina (2018). Šest mýtů o znásilnění. In: Otisk doby [televizní dokument]. ČT1, 20. 6. 2018.
MALINOVÁ, Martina (2016). Ženy bez ochrany. In: Nedej se! [televizní dokument]. ČT2, 13. 3. 2016.
MALINOVÁ, Martina (2018). Poezie nemá tělo. In: Queer [televizní dokument]. ČT2, 12. 4. 2018.
MALINOVÁ, Martina (2015). Jak se peče exekuce. In: Nedej se! [televizní dokument]. ČT2, 10. 5. 2015.
MALINOVÁ, Martina (2013). Nepokradeš [studentský dokumentární film]. Česko.
MALINOVÁ, Martina (2014). Několik let [studentský dokumentární film]. Česko.
MALINOVÁ, Martina (2018). Stopy brněnského feminismu. In: Queer [televizní dokument]. ČT2, 14. 6. 2018.
MALINOVÁ, Martina (2017). Není jeden feminismus. In: Queer [televizní dokument]. ČT2, 20. 4. 2017.
MALINOVÁ, Martina (2017). Bodies that matter [studentská filmová báseň]. Česko.
MALINOVÁ, Martina (2018). Radikální od slova RADIX [dokumentární film]. Česko.
ZIN:
MALINOVÁ, Martina (2017). Drzost [zin]. Praha: Martina Malinová.
