Pověz mi něco o etice své práce.
Problematiku etiky jsem si uvědomovala až při psaní Žen na rozcestí. Při rozhovorech s pamětníky se člověk přizpůsobuje tomu, že dělá tak trochu novinářskou práci – a proto se snaží lidem rozhovory po natáčení, přepsání zpřístupnit, dát jim je k autorizaci. Musí je k natáčení přesvědčit, ale potom i dostát slovu, že rozhovory nebudou nijakým způsobem zmanipulované, že s nimi nebude špatně nakládáno. Post Bellum má tohle dobře ošetřené. Pochopitelně se někdy stane, že člověk natočí rozhovor s někým, kdo si pak jeho publikování rozmyslí; osobně s tím ale zkušenost nemám. Každý pamětník uděluje k použití rozhovoru souhlas, ale může jej pochopitelně odvolat. Za to se na lidi nemůžeme zlobit, je to právo každého člověka.
U Post Bellum jsem si až tak neuvědomovala, jaké důsledky může vyprávění lidí mít třeba pro jejich rodiny. Potkávala jsem se totiž vesměs s lidmi, kteří byli spíš na správné straně. Možná že kdybych natáčela s bachaři, s lidmi z odvrácené strany historie, budu muset s materiálem pracovat jinak. S tím jsem se setkala právě při psaní Žen na rozcestí – když jsem hledala kolaborantku, potřebovala jsem si nejdřív ujasnit, co to ta kolaborace vlastně vůbec byla. Hodně jsem operovala s tím, co je a co není správné uvést, jestli na to vůbec mám právo jakožto člověk žijící o šedesát let později. Rychle jsem si uvědomila, že rozhodně nemám právo lidi soudit, že musím postupovat výhradně podle soudů tehdejší doby a musím se snažit vžít do pohnutek zúčastněných. Lidé se leckdy mohli zachovat špatně vůči bližním nebo sousedům, ale mohli pro to mít své důvody, třeba se báli o život nebo o životy svých blízkých. Kolaborace se dá pochopit, lidi vedou různé pohnutky. Neříkám, že ji lze ospravedlnit, to ne. Ale protože jsem pro knihu našla jen jednu pro mě použitelnou ženu, kterou jsem mohla označit za opravdovou kolaborantku, asi jsem si posunula hranici toho, co bylo dobře a co špatně. Linie mezi těmito dvěma úrovněmi je příliš křehká na to, aby člověk mohl o někom jasně říct: „Ano, byl to kolaborant.“
Když člověk pracuje se žijícími pamětníky, dává jim právo rozhodnout o tom, co řeknou a co bude publikováno. Ale jak je to u lidí, kteří už tady nejsou?
To je těžké. Spousta věcí se ani zjistit nedá, můžeme se pouze domnívat. A v okamžiku, kdy se jen domníváme, musíme nahlas říct nebo napsat, že se jedná pouze o myšlenku nebo smyšlenku autora, o možnost, jak se to mohlo přihodit. My historici musíme pracovat pouze s fakty, která si můžeme ověřit, pro která můžeme sáhnout do archivu.
Někdy se dá najít i ošemetná věc, která najednou člověka staví do úplně jiného světla. Velice často se třeba stávalo, že když byl člověk aktivní v protinacistickém odboji, stal se pak spolupracovníkem StB. S tím se ale většinou nikdo nechlubil, takže rodiny leckdy tuto stránku pamětníkova života vůbec neznají. Jsou hrdí na statečnost tatínka, dědečka, maminky nebo babičky, ale když pak historik přijde na pravdu a pamětníky nebo jejich rodiny s ní konfrontuje, je to pro mnohé velký šok. Příběhy pak nebývají publikovány a ještě může docházet k soudním tahanicím.
Pokud historik pracuje eticky, musí pustit ven pouze to, co si může historicky ověřit, na co má dokumenty. Pak je otázkou svědomí, jestli je správné publikovat úplně všechno, respektive kdy je správné publikovat všechno. Jestli není někdy lepší nechat příběh ještě chvíli ležet.
Jsou témata, která by se dnes ještě neměla zpracovávat?
Historikové zabývající se nejčerstvější historií to mají v tomto ohledu opravdu těžké. Jako historička bych měla správně říct, že publikovat se má vše, ale jako člověk jsem zdrženlivá a nemyslím si to. Poslední dobou nad tím hodně přemýšlím. Lidské osudy jsou velmi křehké.
V reflexi na tvou knihu se psalo, že jsi dokázala čtivou formou zpracovat velké historické téma. Máš ambice zpracovávat i své další vědecké práce do podoby srozumitelného literárního dokumentu, populárně-naučné knihy?
Ano, literární dokument je podoba přijatelná pro větší publikum. Na druhou stranu je to těžké. Jestliže jsem vědkyně, navíc zaměstnaná ve vědecké instituci, pochopitelně bych se měla jako vědkyně i chovat a psát tak. Snažím se o to. Zároveň nemám ráda suchou vědeckou řeč, je pro mne těžko stravitelná. Některým vědeckým textům nerozumím a nejsem schopna je přečíst. Někdy dostanu za úkol recenzovat odbornou knihu. Občas úryvky předčítám manželovi a ptám se, jestli textu rozumí. Pro vědou a historií nepolíbeného člověka je odborná kniha mnohdy nestravitelná. Ani mě taková kniha nebaví, stejně jako je pro mě těžké takový text vytvořit. Naštěstí už dnes existuje dost výborných vědců, kteří dokážou psát vědecké práce srozumitelným, přístupným jazykem.
Psaní Žen na rozcestí mě moc bavilo. Chtěla bych, aby mě těšilo i další téma, na kterém pracuji a které je zároveň tématem mé disertace, týká se filmových hvězd. Téma jsem si zvolila sama, je pochopitelně v rámci dějin dvacátého století, protože na Historickém ústavu AV ČR pracuji právě v Oddělení dějin dvacátého století. Naše oddělení zpracovává různá témata, ale člověk nemůže dělat jenom to, co by chtěl sám. Dělám i editorské práce, jsem spoluautorkou jiných knih, případně knižních kapitol. Leckdy se jedná o témata, která se dělat musejí, ale zároveň jsou mi blízká, případně si je mohu uzpůsobit tak, aby mi něco říkala. Jako historička dvacátého století samozřejmě musím něco vědět ke všem tématům dvacátého století, ale i u témat, která mi zas až tak blízká nejsou, se snažím hledat si to svoje. Nelze mít klapky na očích a dělat si jenom svoji linku, svoje téma. Je třeba mít širší rozhled. V poslední době mě vedle války začalo zajímat i období normalizace, přesněji kultura normalizace; ráda zůstávám v rovině kulturních dějin. Klasické politické dějiny nejsou úplně moje parketa. Momentálně však to moje téma spí a čeká. Před několika měsíci jsem totiž odešla na mateřskou dovolenou.
Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.
KNIHY:
JEDLIČKOVÁ, Blanka (2015). Ženy na rozcestí: Divadlo a ženy okolo něj 1939–1945. Praha: Academia. ISBN 978-80-200-2459-6.
JEDLIČKOVÁ, Blanka (2011). Ženy okolo ilegálního časopisu „V boj” 1939–1942 [bakalářská práce]. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická. [cit. 7. 8. 2019]. Dostupné z: https://dk.upce.cz/bitstream/handle/10195/38733/JedličkováB_Ženyokolo_VV_2011.pdf?sequence=1&isAllowed=y.
PROJEKTY:
JEDLIČKOVÁ, Blanka (2008). Miroslav Hrubý . Běleč u Hradce Králové, 21. 8. 2008. [cit. 7. 8. 2019]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/hruby-miroslav-1928.
JEDLIČKOVÁ, Blanka (2008). Marie Šťastná . Rokole u Nového Města nad Metují, 12. 8. 2008. [cit. 7. 8. 2019]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/stastna-marie-1922.
JEDLIČKOVÁ, Blanka (2008). Marie Maixnerová . Rokole u Nového Města nad Metují, 12. 8. 2008. [cit. 7. 8. 2019]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/maixnerova-marie-1922.
JEDLIČKOVÁ, Blanka (2008). Eva Zelená, roz. Reichová . Česká Skalice, 15. 8. 2008. [cit. 7. 8. 2019]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/zelena-roz-reichova-eva-1928.
JEDLIČKOVÁ, Blanka (2008). Eva Koubková, roz. Hejzlarová . Náchod, 13. 8. 2008. [cit. 7. 8. 2019]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/koubkova-roz-hejzlarova-eva-1928.
