Zuzana Piussi: Jak dělat dokument ve společnosti, která se bojí?

Vyprávěj mi o svém studiu filmu v Bratislavě.

Film jsem začala studovat až jako třicetiletá a v té době jsem toho už měla hodně za sebou. Už jsem věděla, jaké filmy chci točit a v čem vidím hodnotu. Byla jsem velkou divačkou dokumentů, dokumentární film jsem milovala a opravdu ho chtěla dělat, což mi škola umožnila. Na Vysokou školu múzických umění jsem se hlásila po mateřské, do té doby jsem dělala kostýmy a scénografii v divadle. Za honorář jsem si koupila fotoaparát, a protože se na přijímačky musely odevzdávat fotky, zeptala jsem se jedné fotografky, jak se pozná dobrá fotka, a pak podle toho nafotila jednu sérii. Napsala jsem taky nějaké scénáře a na VŠMU se dostala.

Jenže někteří pedagogové mě přijmout nechtěli, že jsem už hotový člověk, mám názor a nepůjde mě formovat. Ale pak mi šéf katedry, dnes už nebožtík Vladimír Balco, řekl, že jsem se mu velmi líbila jako žena, že mě na školu chtěl, tak jsem byla přijata. Je šílené, že se někam dostaneš proto, že se někomu fyzicky líbíš…

Kamarádka z JAMU mi říkala, jak ji kolikrát štve, když se na školu hlásí třeba vystudovaná politoložka a komise se jí lekne, že je vzdělanější, drzá, a tak ji nevezmou. Místo ní přijmou člověka, který je ještě zformovatelný – psychicky se řeší, chodí na terapie… Já jsem byla případ holky, která držkovala. Vadila jsem jim. Hanák mi hned dal nálepku „hysterická herečka“, že jsem se hádala. Velmi těžce jsem totiž zvládala kritiku. Když někdo přišel a mlel blbosti, hned jsem se vytočila a poslala ho někam – a to byl na škole můj velký problém. Nakonec jsem se to odnaučila, a když mě pak někdo začal kritizovat, zůstala jsem klidná. On totiž se mnou pak nikdo nechtěl spolupracovat, všichni se mě báli, takže jsem pochopila, že musím něco změnit.

Kolik vás bylo ve škole žen?

Dvě. Na škole působil profesor Martin Slivka, který tvrdil, že žena do dokumentu nepatří – při přijímačkách mi řekl, že žena patří do kuchyně. U přijímaček byl prostě takový typ chlapů, který ženy nebral, tak pak dokument studovali samí chlapi. Začalo se to měnit, když jako šéf katedry nastoupil zmíněný Balco – ten bral ženy, protože se s nimi asi rád potkával.

Dostala ses s panem Slivkou někdy do konfliktu?

Ne, brzo zemřel, takže ke konfliktu dojít nestačilo. Ale konflikty s typy, jako byl on, jsem měla. Ze strany chlapů, kteří seděli v různých komisích, jsem zažila mnoho ponižujících situací. Chtěla jsem třeba točit film o Vladovi Zboroňovi, herci z Divadla Stoka, který studoval na bohoslovecké fakultě. Film byl koncipovaný jako road movie – Vlado se měl po dvaceti letech potkávat s kamarády, kteří se na rozdíl od něj stali faráři – i když někteří byli za těch dvacet let vychlastaní tak, že ani neotočili hlavou. A první otázka komise Audiovizuálního fondu byla: „Jste věřící? Ne? Tak ten film točit nebudete.“ A pak mi ještě jeden režisér řekl, že by ode mě námět koupil, že je dobrý. Chápeš? Když jsem šla z fondu, zuřivostí jsem se rozplakala. Bylo to tak ponižující! Neumožní ti natočit film, navážejí se do tebe, a ještě se na tebe dívají, co jako chceš. Tohle se mi dělo. Pak už jsem to vnímala jako něco normálního. Když jsem se tenkrát na fondu rozplakala, utěšovala mě tam nějaká úřednice. Zařekla jsem se, že tam už nikdy žádat nepůjdu.

Tento text je pouze fragmentem rozhovoru, který v kompletní podobě vychází v knize Ženy o ženách. Obsahuje odkazy na filmy a rozhovory, které si můžete k projektu pustit, a knihy, které si můžete přečíst.

FILMY:

PIUSSI, Zuzana (2005). Andělé pláčou [dokumentární film]. Slovensko.

PIUSSI, Zuzana (2008). Babička [dokumentární film]. Slovensko a Česko.

PIUSSI, Zuzana (2004). Bezbožná krajina [televizní dokument]. Slovensko.

PIUSSI, Zuzana (2016). Český Alláh. In: Český žurnál [televizní dokumentární žurnál]. Česko. ČT2, 11. 11. 2016.

PIUSSI, Zuzana (2009). Hrdina naší doby [dokumentární film]. Slovensko.

PIUSSI, Zuzana (2012). Křehká identita [dokumentární film]. Slovensko a Česko.